21. neděle v mezidobí – cyklus B (23.8.2009)
21. neděle v mezidobí – cyklus B (23.8.2009)
1. ČTENÍ Joz 24,1-2a.15-17.18b
Jozue shromáždil všechny kmeny Izraele do Sichemu a svolal přední muže Izraele, jeho náčelníky, soudce a písaře. Když předstoupili před Boha, řekl Jozue všemu lidu: "Jestliže se vám nelíbí sloužit Hospodinu, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda bohům, kterým sloužili vaši předkové za řekou Eufratem, či bohům Amoritů, v jejichž zemi přebýváte. Já však a má rodina budeme sloužit Hospodinu!"
Lid odpověděl: "Daleko ať je od nás myšlenka, že bychom opustili Hospodina a sloužili cizím bohům. Vždyť Hospodin je náš Bůh. On vyvedl nás a naše otce z egyptské země, z domu otroctví, a udělal před našima očima tyto veliké divy a chránil nás po celé cestě, kterou jsme šli, a mezi všemi národy, jejichž středem jsme procházeli. I my chceme sloužit Hospodinu, neboť je náš Bůh!"
ŽALM 34 Odpověď: Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.
Ustavičně chci velebit Hospodina, – vždy bude v mých ústech jeho chvála. – V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, – ať to slyší pokorní a radují se.
Hospodinovy očí hledí na spravedlivé, – k jejich volání se skloní jeho sluch. – Hospodinův hněv stíhá ty, kdo páchají zlo, – aby vyhladil ze země vzpomínku na ně.
Spravedliví volali, a Hospodin slyšel, – vysvobodil je z každé jejich tísně. – Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, – na duchu zlomené zachraňuje.
Spravedlivý mívá mnoho soužení, – Hospodin však ho ze všech vyprostí. – Chrání všechny jeho kosti, – ani jedna z nich nebude zlomena.
Zloba uštve bezbožníka k smrti, – kdo nenávidí spravedlivého, budou potrestáni. – Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, – nebudou pykat, kdo se k němu utíkají.
2. ČTENÍ Ef 5,21-32
(Bratři a sestry!) Podřizujte se jeden druhému z úcty ke Kristu. Ženy ať jsou podřízeny svým mužům, jako kdyby to byl sám Pán. Muž je totiž hlavou ženy, podobně jako je Kristus hlavou církve, sám spasitel svého tajemného těla. Jako je církev podřízena Kristu, tak i ženy mají být svým mužům podřízeny ve všem.
Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil koupelí ve vodě a slovem. Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady.
Tak také muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo. Kdo má svou ženu rád, projevuje tím lásku sám sobě. Nikdo přece nemá v nenávisti vlastní tělo, ale dává mu jíst a přeje mu. Tak i Kristus jedná s církví, protože jsme údy jeho těla.
"Proto opustí člověk otce i matku a připojí se k své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk." Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve.
Zpěv před evangeliem
Aleluja. Tvá slova, Pane, jsou duch a jsou život; ty máš slova věčného života. Aleluja.
EVANGELIUM Jan 6,60-69
Mnozí z Ježíšových učedníků řekli: "To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?"
Ježíš věděl sám od sebe, že jeho učedníci na to reptají, a proto jim řekl: "Nad tím se pohoršujete? Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve? Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život. Ale jsou mezi vámi někteří, kdo nevěří." Ježíš totiž věděl od začátku, kdo jsou ti, kdo nevěří, a kdo je ten, který ho zradí.
A dodal: "Proto jsem vám říkal, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce."
Proto mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili.
Ježíš tedy řekl Dvanácti: "I vy chcete odejít?"
Šimon Petr mu odpověděl: "Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží."
Hned na začátku se přiznám, že program jsem neměl připravený, bo jsem se poslední dobou zabýval externími rodinnými vztahy a dnešní čtení jsem nebyl sto v tomto rozpoložení dětem zprostředkovat, navíc se sobotní oslavy třetích narozenin Sáry účastnilo více než 30 lidí. Takže improvizace, o které jsem se nechtěl ani rozepisovat, ale pozdější události změnily můj názor. Věděl jsem, že máme v refektáři odlehčenou plastelínu, ze které lze vytvořit předměty plavoucí na vodě.
Rozmluvil jsem tedy dětem snahu jít si hrát ven, i si vytáhnout hračky s tím, že si vytáhneme plastelíny se vším, co k tomu patří (igelity na stůl....). Kostelníka jsem poprosil o přinesení vody do lavóru a zatímco děti modelovaly zvířátka, tak sám jsem během vyprávění příběhu o potopě a Noemovi modeloval archu. Po jejím zhotovení jsem jí dal plavat do lavóru, malá zvířátka jsme umístili do ní, o větších jsme si vyprávěli (kupodivu převládali hadi, ale to vyplývá spíše ze snadnosti výroby). Děti začínaly být netrpělivé, začaly toužit po akci a začaly bojkovat naši snahu o program. Kostelník tedy vytvořil z plastelíny holubičku a s ní jsme vyslali děcka na zahradu, aby zjistily, zda je stále potopa, nebo zda již je možné dorazit někam, kde roste tráva, tedy k Araratu. Děti samostatně vyrazily na dvorek a za cca 5 min se vrátily. Každý nesl květ krásné kopretiny. Hurá, voda opadla, archa přistála u Araratu a my jsme se s dětmi začali učit písničku „Já mám kocábku náram náram náramnou“. Tím program končil.
Děti v kostele řádily takovým způsobem, že jsme museli odejít do refektáře před přijímáním...
K uveřejnění zápisu z nedělního programu mne však vedla zkušenost ze středečního večera, kdy během večerního návratu z libereckého bazénu si obě děti v autě zpívaly celou „Kocábku náram náram náramnou...“.
Karel