7. neděle velikonoční – cyklus B
7. neděle velikonoční – cyklus B
Mše svatá s dětmi na Krkavčích skalách
Akci předcházely dva výlety naší rodiny na místo konání, potřebovali jsme prozkoumat vhodnou cestu a taky nechat se inspirovat krajinou. Stačilo jít za dětmi a dívat se, co je baví, čeho si všímají. Zdolávaly velké kameny, skalky v lese, s obrovským enthusiasmem, hnalo je to dopředu podle klíče stále výš, že jsem jim skoro nestíhala. Byly tam taky krásné rozložité stromy. Podle těchto zážitků, podle misálu a pod vlivem nějaké další literatury (Richter, Donghi, Guardini, Clerc) jsem sepsala hrubou kostru, kterou jsem v pondělí poslala předpokládaným účastníkům s prosbou o doplnění, zapojení.[i] To dobře fungovalo, leckdo něčím přispěl, mnozí si to přečetli.
V neděli obestavila Fišerovic plot kolona aut, mám radost, že přišli i někteří jen tak, že to slyšeli nebo četli v kostele, že se tak navázala taky jiná síť než ta utkaná z našich předchozích přátelských vazeb. V náročném ránu jsme zapomněli oltářní stůl, ale v zápětí jsme jej nahradili žlutým plastovým z Fišerovic zahrádky. Uvádím první píseň Už svitlo jitro nedělní – že nám zrekapituluje velikonoční události, protože je poslední velikonoční neděle. Dáváme se na cestu, prosím všechny, aby cestou sbíraly listy a větvičky stromů a keřů, že z nich pak uděláme oltářní obraz na plátně. Starším dětem jsem pošeptala, aby zjistily, komu je zasvěcena zdejší kaple, což taky za chvíli vyčetly z tabule naučné stezky. Příjemná cesta měkkou trávou nad vesnicí, potkáváme mraveniště, lupiny, pryskyřníky, okusujeme lípové listí, je čas si něco povyprávět. Vítek s Matějem vybíhají pro vzácné exempláře vysoko do stráně.
U altánku je na pořadu další píseň - Ve světě hřích má vládu svou - a další instrukce: Na začátku mše je čas pro to si vzpomenout, kdy jsme byli oškliví, udělali něco zlého, kdy jsme nepomohli druhému, nerozdělili se, kdy jsme hřešili. Omluvíme se Bohu a budeme prosit, aby nám odpustil On i naši kamarádi, rodiče dětem, děti rodičům. Půjdeme teď do kopce smutnou pasekou, kde jsou vyvrácené stromy. Půjdeme v tichosti a budeme přemýšlet nad tím, zda jsme našimi hříchy někde nevyvrátili lásku podobně jako jsou vyvrácené tyto stromy. Až přijdeme k lesu, společně se pomodlíme.
Moc mi tohle řečnění nejde – říkám to vždy jen pár lidem z celé společnosti, ke kterým jsem zrovna natočená, s pocitem, že to musím říct rychle, jinak už to nikdo nebude poslouchat. To by se asi dalo vymyslet tak, aby byl nějaký pádný důvod poslouchat – můžeme si to předávat jako tichou poštu, text může být výsledkem nějaké společné hry, hledání…
Cestou přes paseku se nicméně vcelku mlčí, Samuel je vskutku zděšen vyvrácenými stromy. Na kraji lesa úkon kajícnosti, kyrie, gloria (když jsme si ho zkoušeli den předem, tak znělo radostněji než tam). A zas instrukce, tentokrát naštěstí kratší: Na začátku jsme zpívali o Petrovi, který vyběh ven, aby se podíval, že hrob je prázdný. Dnes uslyšíme, jak Petr kázal 120 bratrům. Aby ho dobře slyšeli, musel si vylézt na nějaké vyvýšené místo, nejlépe na nějakou skálu. Běžte tedy také najít nějakou skálu, odkud bychom dobře slyšeli dnešní první čtení z Bible.
Postavičky okamžitě mizí ve stráni v lese, Vítek v čele, už stojí na jedné skalce. Ostatní se usazují pod skalou na lesní trávě a poslouchají.
Sk 1,15-17.20-26
Petr se postavil před bratry – bylo tam shromážděno na sto dvacet lidí – a řekl:
"(Bratři a sestry), muselo se splnit to, co v Písmě předpověděl Duch svatý skrze Davida o Jidášovi, který se stal vůdcem těch, kdo zatkli Ježíše. Počítal se totiž k nám a měl účast na této naší službě. Stojí totiž v knize Žalmů: ´Ať jeho dům zpustne, nikdo ať v něm nebydlí’ a ´jeho úřad ať dostane jiný’. Je tedy nutné, aby některý z těch mužů, kteří s námi chodili po celou tu dobu, kdy Pán Ježíš mezi námi žil, od Janova křtu až do dne, kdy byl od nás vzat, aby se jeden z nich stal spolu s námi svědkem jeho zmrtvýchvstání."
Vybrali tedy dva: Josefa, kterému se říkalo Barsabáš – příjmení měl Justus – a Matěje. A takto se modlili: "Pane, ty znáš srdce všech. Ukaž, kterého z těch dvou jsi vyvolil, aby přejal místo v této apoštolské službě, kterou Jidáš zrádně opustil, aby odešel na místo, kam patřil." Losovali tedy, a los padl na Matěje. Byl proto přibrán k jedenácti apoštolům.
Pak si na Vítkovo místo zkoušejí vylézt i další, Maruška mezitím hraje na flétnu, předehrává žalm, který si pak všichni zazpíváme.
ŽALM 103
Odpověď: Hospodin si zřídil na nebi trůn. Nebo: Aleluja.
Veleb, duše má, Hospodina, – vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! – Veleb, duše má, Hospodina – a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
Jak vysoko je nebe nad zemí, – tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. – Jak vzdálen je východ od západu, – tak vzdaluje od nás naše nepravosti.
Hospodin si zřídil na nebi trůn – a všechno řídí jeho vláda. – Velebte Hospodina, všichni jeho andělé, – mocní silou, dbalí jeho rozkazů.
Docházíme ke skalám, Samuel cestou nachází hřiba kováře, se kterým se pak slavnostně fotografuje.
Prostor mezi skalami se mi teď zdá menší, než když jsme tam byli jen s našimi dětmi. Čtyřicet dva (včetně nenarozené Lapkové) účastníků dnešní mše vyplňuje místo. Probíhají přípravy – plastový stoleček se kryje pod ubrus, na další velké plátno děti vykládávají své nasbírané poklady listů a květin. Janka přinesla zvěř místo svíček – děti jsou z ní nadšené. Oblékají se hábity, Filip, dnešní oslavenec, cvičí rytmicky obtížnou píseň k obětnímu průvodu. Píšeme si přímluvné modlitby na psaníčka.
Vše hotovo, můžeme začít. Vstupní modlitba, pak mají děti přinést evangeliář opřený dosud o břízu nad námi. Nebylo to moc vhodné místo, jehličí klouzalo a i když se Samuel snažil „kráčet“ (to zná z jiné neděli, kdy jsme hráli, jak kráčel Ježíš po vodě a chodili jsme po laně), tak nakonec evangeliář upustil. Ignác čte evangelium:
Jan 17,11b-19
Ježíš pozdvihl oči k nebi a modlil se: "Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve tvém jménu, které jsi mi dal. Chránil jsem je a nikdo z nich nezahynul kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo.
Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě ve světě, aby měli v sobě plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě."
Při předčítání si Sam u oltáře asi hraje na to, co má následovat, něco dost nahlas drmolí, zvoní, zdvihá a pokládá modřínovou větev. Odvedla jsem ho stranou, vysvětluji mu, že teď je potřeba, aby bylo ticho, že všichni posloucháme a že zvonit bude moci, až na to dojde čas.
(Nevím – myslím si, že dětské mše jsou dobré v tom, že děti mají možnost vidět a vědět, co se při mši děje, na to mají právo. Že tu mohou být víc zapojeni, víc se podílet, naučit se brát to jako „svou věc“. A že je to pro nás pro všechny „zdravé“, jestli to tak mohu říct. Ale Sam mě někdy znejisťuje – chtěla bych mu taky předat, že to celé není jen tak nějaká hra, že to je něco velkého, tajemného, nepochopitelného a ohromujícího, co způsobuje bázeň a chvění. Přála bych si, aby to vycítil z postojů nás starších.)
Klára a medvídek Míša mají kázání. Vypravují nám o holčičce, která chtěla po mamince bábovku, ale místo toho, aby jí došla pro mouku do spíže, četla si knížku, a pak se moc divila, že bábovka není. Tak i my často chceme něco od Pána Ježíše a on to často rád udělá, ale také chce, abychom mu pomáhali. Na mši svatou nepřicházíme s prázdnýma rukama, jen tak. Přinesli jsme tady všechny ty listy a kytičky a přinášíme mu taky svoje srdíčka.
Zpívané credo se zlehýnka opozdilo, máme tam trochu díry v té liturgii, to je v pravoslaví hřích. Což neznamená, že by nemělo být ticho, ale ticho a hlucho není to samé.
Přímluv se sešlo požehnaně – aby se nám církev stala matkou, aby nás Bůh vyvedl z lhostejnosti k dění ve světě, za rodiče, za staré a za hladovějící, za všechny děti, za přítomné i nepřítomné společenství, za strejdu dědu kostelníka, za ty, kteří nás předběhli na věčnost, za to, abychom se stále více podobali Pánu a že děkujeme za stromy.
Děti se dohadují, co kdo ponese. Pak se živě zajímají, co se s tím vším má jak dělat, Ignác jim podává stručný výklad. Jakub vše sleduje s důkladností až inspektorskou a na konci proměňování spokojeně prohlásí: „Tak. A je to.“ Matěj mění misál za knihu s eucharistickými modlitbami pro mše s dětmi, posloucháme nezvyklá slova, mimo jiné o silnicích a mostech. Vítek a další se postarali o skutečně hlasité zvonění a doprovod k volání Svatý…
„Otče náš“ ve velkém kruhu a společné pozdravení pokoje.
Přijímání. Přes hlavy Krkavčího hnízda se přehouply plné polední paprsky.
Jsme posláni. Jazzovou „Oslavujem tvou dobrotu“ si zazpíváme s chutí dvakrát za sebou.
Oběd, kterého se zvláště naše děti už naléhavě dožadovaly, jsme si rozložili na plátně s listy. Natěšení horolezci mizí ještě s chlebem v ruce obhlédnout terén, Karel vysypává tíživý obsah svého kletru, který skrýval lana, sedáky, karabiny atd. Dušan s Karlem vyvádějí cestu na Krkavce, já jdu s Ondřejem asistovat nejmenším lezcům na Krkavčí hnízdo. Děti mají obavy, ale zvládají to. Vítek za chvíli už visí v pětkovém převisu a s jedním zhoupnutím bravurně šplhá na vrchol. Společnost se pomalu rozchází, část ještě zakončuje odpoledne u ohně.