Neděle s cestou do Emauz

Neděle s cestou do Emauz

Sam, Sára, Sofi s Kubíčkem řádili v refektáři už během zkoušky, ovšem to nebylo nic proti tomu, jak to rozjeli, když přišel Šimon s Eliškou, kteří se rozhodli, že když tam bude nějaký program, tak že tedy jdou. Niki odešla na mši a já jsem se Šimonem vytáhla krabici, se kterou jsme si ukazovali, jaké to bylo v tom hrobě. Šimon s Eliškou to neznali, ale dovnitř se jim nechtělo. Chtěla jsem jim zrekapitulovat, co už se od Velikonoc stalo, tak jsem si do hrobu vlezla se Sofi, jenže zbytek dětí bušil a lezl zvenku na bednu, tak moje zmrtvýchvstávání nebylo zrovna jednoduché. Nicméně se i tak zdařilo, ptala jsem se tedy dětí, jak to bylo, Samuel se Sárou si výborně pamatují a v různých situacích opakují, že Pána Ježíše ukřižovali a že vstal z mrtvých, aleluja! Tomáše nějak nikdo nemohl dát do kupy, tak jsme si sahali na ta místa, kde měl Ježíš rány. Dětí u toho vyskakovaly a naskakovaly do bedny, tak jsem si říkala, že ztišení vyprávěním zrovna nezabírá, tak že jdem na akci. Ještě jsem jim tedy vyprávěla, jak šli dva učedníci do vesnice Emauzy a byli moc smutní, protože nevěděli, jak to tedy vlastně je. Žije ten Pán Ježíš, nebo ne? A cestou se k nim připojil cizinec, povídal si s nimi a oni přestali být smutní a naopak jim srdce hořelo, jak tomu cizinci rádi naslouchali. A tak večer ho pozvali na večeři a při té večeři zjistili, že to byl sám Ježíš. A my že teď půjdeme taky na takovou cestu. A šli jsme ven, tam jsem jim řekla, ať se dají do dvojic, jako ti učedníci, holky, Sára s Eliškou, se hned chytly a kluci taky, Kuba že půjde s maminkou. A že mají projít brankou, jít podél slepic ke skleníku a když potkají cizince, tak že ho mají pozvat na hostinu. První šly holky, opatrně, pomalu, s napětím, po chvíli kluci, kteří zahlédli Karla, jak mluví s holkama, tak hned to vzali dolem a vyšplhali k němu pak tím kopcem, kde se dají kutálet sudy. Karla tedy pozvali na hostinu a ještě mu vyprávěli, jak to všechno bylo. Pak spolu natrhaly kytku na hostinu a šli jsme ji připravovat – emauzskou hostinu. Vykrajovali jsme vykrajovátkama sýr a chleba, připravili ubrus, kytku, svíčky, jahody, maliny, vyloupaly zrníčka granátového jablka, nakrájeli jablka a ředkvičky a honem do kostela do  průvodu a pak zase zpátky dodělat tu hostinu. Česlava jsme upozornili, aby nezapomněl lidi pozvat na agapé. Pak bylo pěkný, když přicházeli lidi z kostela, tak děti stály ve dveřích a poslouchaly: jéééé. Všichni se ptali, co slavíme a my jsme říkali, že máme hostinu jako v Emauzích, protože každá večeře s Pánem je hostina. (No a teda taky že slavíme, že Sáru pustili ze špitálu a já dokončila školu.)

Pak si ještě hráli na zahradě s Tobiášem na písečnou bouři, protože zrovna začal foukat orkán…

Doma jsme si o tom povídali s Karlem a přišlo nám: že je problém se začátkem, jak přejít z režimu řádění do režimu soustředění. Asi by bylo fajn zahájit nějakou pěknou modlitbou (možná i zpívanou)  a pak, protože bude léto a do kostela občas přijdou nějaké děti, co to tu neznají, tak že by vždycky někdo z dětí šel s jedním dospělým na začátku, ještě než začne mše, do kostela a pozval děti na program.  Pak taky moc nešla ta posloupnost nejdřív příběh, pak akce, lepší by to bylo víc propojit.

Sárince se, myslím, líbilo, že ti učedníci byli smutní, na to pak během dne vzpomínala. Sam vzpomínal na hostinu a na ty Emauzy, trochu to komolí, ale v zásadě si to chce pamatovat.   

Bára