Program 13.9.2009; 20.9.2009

Otče náš, jen jsi na nebesích…
Domluvili jsme se, že věnujeme několik programů pro neposedy veršům Otčenáše – děti už jej umí nazpaměť a valně tomu asi nerozumí.
V neděli 20.9. se nás sešlo opravdu dost: Márinka, Sam, Sára, Sofi, Eliška, Šimon a jejich kamarádi z vody Honzík a Pája.
Filip měl s sebou kytaru, takže jsme mohli začít zpěvem Dětí v Africe, to je opravdu dobrý zahajovací song, málokdo ještě zpíval, ale všichni s vervou hráli na hudební nástroje. Filipa jsme propustili na mši a my jsme si vzali všichni na hlavy šátky, protože jsme se domluvili, že si zahrajeme na Ježíšovy učedníky a půjdeme za ním do pouště, kde pořádně smaží sluníčko, tak musíme mít něco na hlavě. Ježíš už byl venku na poušti. Samuel rychle odhalil, že se modlí. Tak jsme Ježíše poprosili, aby nás to taky naučil. Ukázalo se, že někteří už tu modlitbu umí, tak jsme se ji pomodlili společně. Pak se Ježíš ptal dětí, jak se jmenuje jejich tatínek, což byla informace, se kterou se chtěl skoro každý pochlubit, a tak byl vtažen do hry. Na to konto nám Ježíš připomněl, že všichni máme jednoho společného otce - Pána Boha. A to je otec nás všech.
Abychom věděli koho všech – dali jsme si venku do kruhu židle, mezitím se připojila ještě Maruška a Eva Vaněčkovi a Marie a Jasmína Pexidrovi, a zahráli si hru: Po mé pravici je volné místo a chtěl/a bych, aby si tam sednul… To docela dobře fungovalo. Pak jsme si všimli,že nahoře u brány trpí žízní nějaký žebrák (byl docela podobný Ježíšovi) a tak jsme udělali štafetu, abychom mu mohli rychle podat vodu – každý měl malou misku, do níž jsme si přelévali vodu, abychom se naučili spolupracovat. Žebráka jsme napojili, chtěli jsme i Britu, ale ta vodu odmítla.
Následoval přesun dovnitř, kde bylo připravené vyrábění srdíček, ovšem to už bylo třeba jít do kostela, takže jsme tam došli, odnesli dary a zase se vrátili do refektáře. To nebylo nejšťastnější, ale už jsme jednou slíbili srdíčka, tak co naplat. Úvod byl následující: V Otčenáši je verš…jenž jsi na nebesích… Co se tím myslí? Že je Bůh na nebi na obláčku? To děti nepotvrdily, dobře tušily, že moje nevěřícně položená otázka je nějaký chyták  Takže jsem jim prozradila, že to znamená, že je velmi vznešený, že je úplně jiný než my, že to ani nemůžeme pochopit. Ale přesto přichází do srdce každého, kdo mu věří, kdo má Boha rád. Děti pak vykrajovaly srdíčka z těsta (mouka a voda) a vtiskávaly do nich barevné korálky – za každého člověka, kterého mají rády, jeden korálek. Děti pracovaly a šeptaly si jména… Srdíčka jsme pekli v mikrovlnce a některé děti, v čele se Samem a otcem Ignácem, se je pak pokoušely sníst. Nestihli jsme celou dílnu uklidit před agapé, což nebylo úplně vhod, ale zase si i studenti mohli ještě uplácat svoje srdíčko…
Bára