Europeade 2013

Patašpička na Europeádě: Reportáž z prvního zahraničního „turné“

V teplém červencovém ránu nakládáme do vozíku za autobusem spacáky a batohy a navrch kostýmy,  za mého marného volání: „Nepomačkejte to!“ Kdybych tušila, jak budou kostýmy vypadat po prvním vystoupení, vůbec bych si nedělala takové přehnané starosti. Když je bezpečně uložen i cimbál a děti přepočítány, vyrážíme směr Gotha, kde se koná 50. ročník mezinárodního folklorního festivalu Europeade.  Gotha je půvabné šlechtické sídlo v barokním slohu, asi 350 km na západ od našich končin. Škola, kde jsme ubytováni, je ovšem mladší, vyvedená ve veselých barvách a pomalu se zaplňující veselými lidmi ze Slovenska, z Litvy, z Lotyšska, ze Slovinska, Maďarska, Rumunska...Při průzkumu okolí zjišťujeme, že nad školou je třešňový sad, což se nám ohromně hodí, protože třešně potřebujeme jako rekvizitu na každé představení.
S mapou a červenými průkazkami účastníků festivalu se vydáváme hledat městský kulturní sál obestavěný obřími stany, kde dostáváme uvítací Gulasch. Pěkně krajově hned od prvního dne. Málokdo z nás ovšem tušil, že v Gothě vymysleli gothajský salám, který nechyběl snad v žádném jídle na festivalu. Snažím se, nepříliš úspěšně, o včasné ulehnutí, zítra máme první pouliční vystoupení. Ráno zkoušíme s muzikou z Lusatie Consort v parku před školou, napětí trochu roste. První vystoupení na dlážděném Buttermarktu (Máslovém rynku) moc diváků nepřilákalo, ale ti, co se dívali, nás odměnili velkým potleskem. Za to druhý den vystupujeme na hlavní scéně v rámci přehlídky všech dětských a juniorských souborů. S ani ne tříletým Eliášem jsme bezkonkurenčně nejmladší soubor na festivale, takže sklízíme ovace, hned jak děti nastoupí na scénu. Publikum je skvělé, když tančí Sára s Eliškou sólo, mají takový potlesk, že jenom žasnu, jak to umějí zatancovat. „Pataspicka und Lusatia Consort aus Tschechien!“, vyvolává ještě jednou moderátor a šťastní tanečníci už se hrnou z podia. Na oslavu jdeme na zmrzlinu a do bazénu. Městský bazén mají festivaloví účastníci zadarmo a je to velmi milé osvěžení na konci horkých dní plných náročného programu.
Když teď chodíme po městě, už nejsme anonymní skupinka, ale „ti malí z Čech“. Večery se prodlužují, děti hrají na schovku po domě i po zahradě, kamarádí se se slovenskými soubory a velmi se zdokonalují v indiánské hře ringo. (A já peru kostýmy.) Následující den se všichni účastníci učí tanec z belgicko – holandského pomezí zvaný Tambor. Složitou formaci s měnícími se páry tanečníků nakonec ovládne i šéf naší muziky, takže se můžeme odebrat ke krátkému odpočinku před slavnostním průvodem městem, kde defiluje opravdu celá Evropa (festivalu se účastnilo přes 200 souborů, dohromady přes 5 000 lidí). Naše soubory jsou zařazeny za dva jiné české soubory z Krkonoš , takže když zpíváme „Jsou mlynáři chlapi, chlapi“, Špindleráček se radostně připojí. Ve všeobecném veselí se Eliášovi záhadně podaří usnout mi na ramenou, takže ho tatínek donese na konec průvodu v náručí. Na konečném shromaždišti pak spokojeně spí zabalen v evropské vlajce zapůjčené z úřadu města Jablonného (jinou přikrývku jsme neměli) a fotí si ho davy lidí coby symbol Evropy. Poslední festivalový den ještě nacvičujeme na stadionu společný tanec na závěrečnou přehlídku. Poslední tanec, poslední bazén, poslední gothajský salám ve svačince na cestu. Loučení s kolegy, s kamarády z Evropy. Tak za rok v polských Kielcích nebo obrok ve Švédsku? Dá-li Bůh, my se zdráhat nebudem.
Na závěr, ne však bezvýznamně: Děkuji všem tanečníkům, muzikantům a rodičům za nasazení a městu Jablonné v Podještědí, které finančně přispělo k tomu, aby se festivalu mohli zúčastnit všichni, kdo chtěli.
Barbora Spalová, choreografka tanečního souboru Patašpička