Neděle Božího milosrdenství 2010

Neděle Božího milosrdenství 2010
Zatímco schola zkouší, v malém refektáři už se chystají stoly a potřeby na malování. Na začátku mše tu v očekávání sedí Vítek, Maruška, Šimon, Eliška, Samuel, Sára a Sofie. Každý dostal A3 čtvrtku a lepidlo. Rozdávám první obrázek na omalovávání. Děti ho zkoumají a hned určují, že je to prázdný hrob, o kterém jsme minulou neděli hráli divadlo. Vítek vyjmenovává udivené ženy. Ptám se, kdo první viděl Ježíše po jeho zmrtvýchvstání. Někteří si myslí, že to byl Petr, ale Sárinku dost zasáhne příběh o plačící Marii a připadá jí velmi vtipné, že si myslela, že to je zahradník. Děti si lepí první obrázek na čtvrtku a jsou velmi překvapené, že učedníci Marii nevěřili. Že byli nevěřící.
Další obrázek ukazuje Ježíše, kterak se zjevuje učedníkům modlícím se za zavřenými dveřmi a Jana, jenž se mu vrhá do náručí. Vítek opět zkouší, jestli by to nemohl být Petr, ale na druhý pokus hned odhalí benjamínka Jana. Elišce se líbí vřelost objetí na obrázku, takže když pak pracuje s barvami, vybarví nejprve všem červené pusy, aby bylo vidět, že se mají rádi.
Ptám se dětí, jestli znají nějakého Tomáše. Zatímco všichni vytahují kamarády ze školy a ze školky, Samuel se s nadšením hlásí k mašince Tom z večerníčku. Vyprávím příběh o Tomášovi, po kterém se všichni tito Tomášové jmenují. Děti jsou trochu zarmoucené jeho nevěřícností, ale především dost zděšené jeho touhou po experimentálním poznání. Při slovech „můj Pán a můj Bůh“ se jim tedy viditelně uleví. Prohlížejí si další obrázek s vyznávajícím Tomášem. Ptám se jich, jestli oni tomu věří, že Ježíš vstal z mrtvých. Skutečně okamžité a jednomyslné volání: Věříme! se propojuje s credem, které akorát začíná v kostele, takže se na rychlo snažíme odstranit alespoň hlavní nános barev ze Sofie a Sáry a běžíme do obětního průvodu. Samuel mě ještě cestou ujišťuje, že není nevěřící, ale věřící. Tak musím říct, že tentokrát mě děti úplně obrátily.
Bára